V A J G L O V
Historie
Vajglov je malá vesnička, která je jednou ze 3 součástí obce Břidličná. Najdete nás 2 km jižně od Břidličné, asi 16 km od Bruntálu a 12 km od Rýmařova. Pod Břidličnou patří 2 malé vesničky, a to: Vajglov a Albrechtice u Rýmařova.
Břidličná se řadí počtem obyvatel na 5. místo v okrese Bruntál. K 14.05.1996 měla spolu s místními částmi Vajglov a Albrechtice u Rýmařova celkem 3.943 obyvatel, z nichž bylo 3.043 dospělých a 900 dětí. V samotné Břidličné žilo 3.664 obyvatel, ve Vajglově 245 a v Albrechticích u Rýmařova 34. V Břidličné je 395 domů s číslem popisným, z toho je 378 objektů k bydlení. Bytových domů je celkem 69. Ve Vajglově je 50 domů s číslem popisným a v Albrechticích u Rýmařova 35.
Současnost
Ve Vajglově jsou středem veškerého dění 2 hospůdky: "U Zaka" a "Hospůdka u čarodejnic". Také máme hřiště, na kterém je možno hrát hokej, basket nebo jiné sporty. Vedle hospůdky "U Zaka" je hřiště, které je určeno pro malé děti, které si rády hrají. U hospůdky "U čarodejnic" je také možnost si hrát na houpačkách nebo prolézat gumy (od traktoru). Vedle hospůdky a ubytovny "U čarodejnic" je velký statek a hned vedle je ukrytý malý obchůdek se Smíšeným zbožím, který vlastní jedna z místních obyvatelek.
**************************************************************************************************
B Ř I D L I Č N Á
Historie
První osada v místě dnešní Břidličné, před rokem 1950 pojmenované Frýdlant nad Moravicí, snad byla Skalka. V seznamu statků a lén biskupství olomouckého (kolem roku 1320), je toto jméno uvedeno mezi osídlenými místy sovinecké oblasti. Domněnka vychází z pořadí v seznamu zapsaných vsí a nápadného skalnatého místa na soutoku řeky Moravice a potoka Polička.
V Zemských deskách olomouckých je zápis o vkladu majetku sovineckého panství novému majiteli Janu Pňovskému ze Sovince (1492). V zápise je vedle jiných osad uvedeno i městečko Frýdlant. Jde o první přímou písemnou zmínku, letopočet se bere za základ vzniku městečka.
Za Uherských válek městečko zaniklo, v zemských deskách je zápis o prodeji mj. pusté tvrze a pustého městečka Frýdlant novému majiteli sovineckého panství (1545). Za několik let je však městečko znovu osídleno (1573). Frýdlantská protestantská matrika poprvé zmiňuje školu (1576) a kostel (1577) a urbář sovineckého panství vypočítává v městečku 450 obyvatel (1609). Za Třicetileté války (1618-1648) městečko velmi trpí průchody dánských (1626) a švédských (1643) vojsk, dobývajících nedaleký hrad Sovinec.
Po nárůstu počtu obyvatelstva v městečku v druhé polovině 18. století dostaly události na počátku 19. století rychlý spád. V městečku se usazuje první lékař (1828), prvním starostou je zvolen Franz Dittrich (1850), započala stavba Frýdlantské přádelny lnu (1852), zemřel známý frýdlantský rodák, mineralog Albín Heinrich (1864), je zřízen poštovní úřad (1873), založen hasičský sbor (1873) a městečkem projíždí první vlak (1878) na nově vystavěné železniční trati Valšov-Rýmařov. Jsou otevřeny čedičové lomy (1908), zřízen nový vodovodní řád (1911) a do městečka je zavedeno elektrické osvětlení (1920). V roce 1930, kdy ve Frýdlantu žilo dle sčítání 1 654 obyvatel, kupuje objekty zkrachovalé Frýdlantské přádelny lnu firma Franke & Scholz z Rýmařova a přebudovává je v následujících letech na válcovnu hliníkových plechů a fólií.
Dne 9. října 1938 je Frýdlant obsazen německým vojskem a připojen k Třetí říši. Po osvobození dne 7. května 1945 je postupně odsunuto německé obyvatelstvo a z vnitrozemí přichází první dosídlenci. Firma Franke & Scholz, roku 1945 znárodněná a následující rok přejmenovaná na n. p. Moravské válcovny kovů, je v roce 1949 přejmenována na Kovohutě n. p.
Dne 5. května 1950 je Frýdlant nad Moravicí přejmenován na Břidličnou. Břidličná i Kovohutě jsou v poválečném období postupně rozšiřovány a dnes patří neodmyslitelně k sobě. Rozvoj Kovohutí si vyžaduje výstavbu nových bytů a rozvoj služeb výrazně v 60. letech.
Dne 28. září 1973 je Břidličné navrácen statut města.
Současnost
Historické jádro Břidličné se nachází na vršku nad soutokem. Stojí zde římskokatolický farní kostel sv. Tří králů (1577) a starokatolický Pamětní kostel Josefa II. (1911). Ve středu náměstí se nachází barokní socha sv. Jana Nepomuckého (1766). Rozsáhlé objekty továrny KOVOHUTĚ na zpracování hliníku zabírají podstatnou část údolí řeky Moravice. Na jižním svahu nad továrnou, nad nově vzniklým centrem města, byly postupně vystavěny bytové domy. Okrajové části města vyplňuje zástavba rodinných domků.
**************************************************************************************************
B R U N T Á L
Historie
Bruntál, založený moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem pravděpodobně roku 1213, je z hlediska institucionálního nejstarším městem na území nynější České republiky. Jak vyplývá z tzv. Uničovské listiny českého krále Přemysla I. Otakara z roku 1223, obdržel Bruntál deset let před jejím vydáním jako vůbec první obec v českých zemích magdeburské městské právo. Město proto bylo až do roku 1352 odvolací stolicí pro všechna města s magdeburským městským právem založená na severní Moravě, mezi jinými i pro královské město Olomouc.
Důvodem jeho založení byla jednak nutnost zabezpečit severní hranici Moravy proti kolonizačním snahám vratislavského biskupství v téměř liduprázdném území horského masivu Jeseníků, jednak rudné bohatství těchto hor. Těžba drahých kovů byla po dlouhou dobu hlavním zdrojem prosperity města. Tuto skutečnost odrážel i městský znak - již jeho nejstarší vyobrazení na listině z roku 1287 obsahuje postavu horníka. Jako horní město byl Bruntál zeměpanským majetkem - zprvu moravských markrabat, posléze opavských vévodů - a jako takový byl nadán řadou výsad. Město, které bylo východiskem pro další kolonizaci širokého okolí, se stalo i centrem cechovní řemeslné výroby a bylo i významným tržním střediskem s právem konat ročně čtyři jarmarky a týdenní trh. Jeho poloha na důležité spojnici severní Moravy se Slezskem vedla ke zřízení mýtní stanice, doložené k roku 1296.
Již od počátku 15. století byl Bruntál správním centrem širší oblasti, z které se počátkem 16. století konstituovalo svobodné panství Bruntál, patřící až do roku 1621 pánům z Vrbna. Význam Bruntálu, který jako rezidenční město byl renesančně přestavěn, vyzvedly i pobyty panovníků – v roce 1515 hostil bratra českého krále Vladislava II. Jagellonského polského krále Zikmunda, v roce 1577 císaře Rudolfa II., v roce 1611 jeho bratra krále Matyáše, v roce 1620 “zimního krále” Fridricha Falckého.
Pokles významu okolních dolů od konce 16. století, pohromy třicetileté války v 17. století, morové epidemie a zhoubné požáry v 18. století přinesly městu, které v roce 1621 získal jako bělohorský konfiskát Řád německých rytířů, pozvolný úpadek. Přes nesmírně těžké poměry se v 18. století výrazně změnila podoba města řadou barokních staveb – mimo jiné byl přestavěn zámek a poutní kostel na Uhlířském vrchu a byla postavena piaristická kolej s kostelem.
Nové období rozmachu města nastalo v souvislosti s rozvojem průmyslové, zejména textilní výroby. Již roku 1758 pracovala v Bruntále továrna na kůži, roku 1786 chemická továrna a roku 1807 založil Cyril Riedel továrnu na houně. V roce 1827 vznikla továrna na lněné a stolní zboží, roku 1828 továrna na lněné a bavlněné zboží a roku 1834 Plischkeho továrna na lněné a stolní výrobky. Další vlna rozvoje průmyslu v Bruntále, který byl již k roku 1850 nejvýznamnějším střediskem lnářského průmyslu v českém Slezsku. následovala ve druhé polovině 19. století. Roku 1872 bylo město napojeno na železniční trať Olomouc – Opava, v roce 1885 zde byla otevřena vůbec první veřejná nemocnice v českém Slezsku. Ve městě vznikla řada škol – v roce 1866 řemeslnicko-živnostenská škola, roku 1877 státní odborná škola tkalcovská a v roce 1871 bylo obnoveno gymnázium.
Rozvíjející se město se v polovině 19. století stalo městem okresním.
V letech 1918 - 1938 nastal další stavební rozvoj města, když bylo postaveno 480 nových budov a starší byly rekonstruovány. K nejvýraznějším stavbám té doby patří budova arcibiskupského chlapeckého semináře a přestavba veřejné nemocnice. V Bruntále se rovněž konstituovala aktivní česká menšina, jejíž kulturní a společenský život se soustředil do pobočky Matice opavské pracující v Bruntále pod názvem Vzdělávací spolek Praděd, do Sokola a do Svazu českých turistů. V roce 1924 byla otevřena česká mateřská škola, o rok později česká obecná škola a v roce 1930 česká měšťanská škola. Od 30. let 20. století sílil nacionalismus u většiny německých obyvatel města, které se stalo baštou Henleinovy Sudetoněmecké strany. V říjnu 1938 byl Bruntál obsazen vojsky nacistického Německa. Osvobozen byl Sovětskou armádou 7. května 1945.
Po poválečném odsunu Němců byl Bruntál v letech 1945 – 1946 dosídlen českým obyvatelstvem. V 50. letech 20. století se na jeho rozvoji negativně odrazila likvidace tradičního textilního průmyslu. Ve snaze nahradit úbytek pracovních příležitostí byly vybudovány nové závody – automobilové opravny ČSAO, Lisovny nových hmot, Dakon, Dřevosloh a Hydrometalurgický závod.
Současnost
1945 | 7. 5. Bruntál osvobozen Rudou armádou |
1946 | vznik MěstNV Bruntál, odsun Němců |
| v rámci správní reorganizace okres Bruntál rozšířen do nynější velikosti Bruntálský zámek zpřístupněn veřejnosti |
1968 | Pražské jaro |
1984 | proběhla první návštěva delegace z měasta Sebnitzu v Bruntále |
| po volbách MěstNV změněn na městský úřad |
1991 | - 1993 proběhla rekonstrukce kostela Panny Marie Pomocné na Uhlířském vrchu |
1992 | partnerství s městem Opolí |
1993 | poprvé se konaly oslavy založení města Bruntálu - Dny města |
1994 | byla uzavřena partnerská smlouva mezi okresem Wtterau a okresem Bruntál |
1996 | poprvé se konala nesoutěžní přehlídka dětských pěveckých sborů Bruntálský advent |
1997 | otevřena stálá expozice obrazů Karla Adámka |
| byla ukončena rekonstrukce divadla |
| proběhly volby krajů |
| proběhlo sčítání obyvatel |
2001 | byla uzavřena partnerská smlouva mezi městem Büdingenem a Bruntálem |
R Ý M A Ř O V
Historie
Dosud nejstarší známé stopy činnosti člověka v našem regionu pochází z doby nepříliš vzdálené počátkům našeho letopočtu.
Rýmařovsko je územím, které navštěvovali již Keltové před více než dvěma tisíci lety, když vystupovali z úrodného Pomoraví vzhůru k zlatonosným tokům Jesenicka a zanechali nízké rýžovnické kopečky v nivě řeky Moravice nad Malou Štáhlí. Volkové - Tektoságové, kdysi plenitelé Delf a snad obyvatelé rozsáhlého oppida Staré Hradisko u Prostějova či vartnovského kopce, však nedokázali vzdorovat bojovnějším Germánům a těsně před narozením Krista mizí. Tehdy poprvé objevují lidé neznámého suebského kmene výhody prostoru v místech dnešního Rýmařova. Nedokážeme zatím s jistotou říci, zda založili trvalejší sídlo nebo Ijeho prostor zvolili jen za trhové místo, jak svědčí nezvykle četné nálezy mincí v západní části městského centra. Nejstarším je poklad stříbrných sesterciů římského císaře Domitiana (81-96), nejmladší drobný měděný sextans, který se zatoulal ve 3. století až z jihošpanělského provinčního městečka Iulia Traducta. Platidla patrně souvisí s některou větví proslulé Jantarové stezky, jež tepala mezi poklady Baltu a chtivým Jadranem už v pravěku. Také na severomoravská germánská sídla krutě dopadly události doby stěhování národů (375 - 568) vyvolané též hunskými nomády. Krásná krajina šťavnatých luk protkaná bohatými prameništi, křišťálovými potůčky i kamenitými říčkami s lemem olší a světlými háji listnáčů až po vrcholy oblých hor, kraj plný zvěře, mezi níž nechyběl ani los či medvěd, zůstal opuštěn snad až na nesmírně prořídlé ostrůvky staršího obyvatelstva.
Nejdříve na samém konci 5. století, ale spíš o něco později pronikli do našich končin Slované. Někdy zbytky Germánů pojali do svého společenství a mísili se s nimi, jindy užívali krutého práva silnějšího. Jesenicko od jižních svahů po roviny Dolního Slezska osídlil mocný kmen Holasiců a bohatl z četných ložisek zlata, stříbra a dalších kovů. Tehdy však neprojevili noví zemědělci zájem o náš kraj a volili raději úrodnější Krnovsko chráněné hradištěm mohutného Cvilína i dalšími. A tak po staletí znovu opuštěná krajina nezaznamenala nadvládu Velkomoravské říše, její pád ani postupné pronikání přemyslovské domény k severu. Ještě ve 13. století se naše oblast počítala k provincii Golensizi, tj. Holasické, ale ta již patřila pod církevní správu olomouckých biskupů.
Středověké osidlování našeho prostoru zahájili lidé stoupající proti vodním tokům až na plošinu Nízkého Jeseníku z přelidněných končin na jihu v 1. polovině 13. století. Tehdy založili čeští kolonisté zemědělskou osadu s rozptýlenými zemnicemi na prosluněném svahu nad levým břehem Podolského potoka. Nové příchozí zachvátila mezi léty 1224 -1234 zlatá horečka, která do jesenického podhůří přilákala dobrodruhy celé Evropy. Přímo v podloží vesnice vyhloubili rýhy nejspíše s nevelkým úspěchem až na zlatonosný štěrčík starého potočního koryta. Kolem roku 1250 sídliště násilně zaniklo a na jeho místě se objevil velký dvorec, jež patrně poskytoval útočiště kupcům i pocestným v půli dvoudenního pochodu mezi staršími městy: královským Uničovem a Bruntálem. Teprve v poslední třetině století obnovili osadu kolonisté z Německa, avšak již na novém principu. Postavili řadovou ves se zemědělskými usedlostmi pravidelně rozmístěnými podél dnešní Bezručovy ulice i s návsí tvořenou domy řemeslníků. Ani nádoby zazdívané pověrčivými vesničany do hliněných zdí polozemnic poblíž vchodů nezabránily další pohromě. Obydlí lehla popelem a obnovené chalupy na kamenných podezdívkách zanikly opuštěny v nepříjemné konkurenci nedalekého města na počátku 14. století.
Současně s počátky vsi, ale nejspíše již o něco dříve existovalo na pahorku Hrádku vysoko nad opačným břehem potoka nevelké správní centrum tvořené velkou stavbou na kamenných základech a hrazené hliněným valem derivátu tzv. přemyslovské hradby a systémem příkopů. Pod jeho ochranou založili nejpozději ke konci sedmdesátých let 13. století Rýmařov, zvaný tehdy Reymarscat či Reymarstadt. Městečko, jehož půdorys dodnes respektuje polohu Hrádku, se schoulilo kolem svažitého rynku tvaru čtverce jedinou neúplnou okružní ulicí s domy mířícími štíty ke komunikaci. Chytře vybranou plochu chránil z jihu neprostupný močál, na severu příkrý sráz a jediný přístup po západní šíji přeťali Rýmařované hlubokým příkopem. Vnitřní okruh obrany svěřili jednoduché kamenné zdi pojené jílovinou, jež se otevírala do čtyř stran Horní a Dolní branou i výpadovými brankami Hrádeckou a Školní. Historické jádro města včetně uliční linie se většinou zachovalo dodnes a je výrazně odděleno od modernější zástavby svahy se vzrostlou zelení i s vévodícím pahorkem Hrádku.
Od počátku města lze sledovat v činnosti jeho obyvatel výrazný podíl zpracování rud. Již na přelomu 13. - 14. století pracovala v prostoru Hrádku unikátní huť, která užívala tehdy špičkovou evropskou techniku k získávání zlata. Přímou tavbou získávali Rýmařované neuvěřitelně čistý kov téměř stoprocentní ryzosti. Doba vlády Jana Lucemburského znamenala pro město obrovský rozvoj spojený opět s dolováním, avšak nyní již daleko výnosnějších železných rud. Nová huť začala opět na Hrádku zpracovávat krevel a magnetovec z blízkého okolí. O neuvěřitelné produktivitě svědčí více než metrová vrstva strusky a zbytků pecí pokrývající celé temeno Hrádku. Sláva hutí na Rýmařovsku pohasla až v 19. století. Po roce 1350 zasypali páchnoucí odpad železářské výroby vrstvou hlíny a na vzniklé plošině vyrostla velká dřevěná tvrz královského fojta, zástupce markraběte ve městě. Ve stejném období přibývá písemných zpráv o Rýmařově, rabštejnském panství i okolních vsích.
Současnost
Podhorské městečko leží na 49°56´ severní šířky a 17°16´ východní zeměpisné délky v nadmořské výšce 570 - 615 m. Východně se nachází přidružená obec Jamartice (565 m n.m.), severně osada Harachov (610 - 660 m n.m.).
Severozápadně v údolí Podolského potoka se rozkládají místní části Edrovice (605 m n.m.) a Janovice (505 - 615 m n.m.). Jižním směrem vznikl na čáře rozvodí Baltského a Černého moře Ondřejov ( 580 - 630 m n.m.) a Stránské (630 – 670 m n.m.). Horopisně patří samotné město na hranici mezi Nízkým a Hrubým Jeseníkem.Leží však na okraji Nízkého Jeseníku v údolí, které vyhloubily zdrojnice z východních svahů jižní části Hrubého Jeseníku.
Podolský potok napájí četné přítoky: Slatinný potok z Národní přírodní rezervace Skřítek, Stříbrný potok pramenící u Alfredovy chaty, Staroveský od Novoveského vrchu /827m/, Růžový potok teče od zaniklé vsi Růžová, Lesní potok od bíle se lesknoucích skal Výhledů /885m/, dále Pstruží a Novopolský potok. Ve městě přibírá několik potůčků a za městskou zástavbou také Lučinu a Krkavčí potok. Za Jamarticemi tvoří hranici Rýmařova s místními částmi řeka Moravice, do které se vlévá Podolský potok, jehož průměrný průtok vody před soutokem činí 1,12 m3/sec. Ondřejov je prameništěm Oslavy, která se vlévá ve Valšovském žlebu do Huntavy v povodí Moravy. Z příkrých svahů a údolí svádí Oslava řadu potůčků, z nichž největší Stránský potok přitéká od Stránského a z pravé strany přibírá Strálecký potok.
Výrazné vyvýšeniny a také vyhlídky na město, široké okolí i na siluetu Hrubého Jeseníku se kryjí s čárou rozvodí – Střechy Evropy. Tvoří je Stráň /670 m n.m./, Ondřejovské sedlo /630 m n.m./ a kóta 689 západně od středu města.Severně od města se vypíná Holý vrch /651 m n.m./ a Moravická hora /741 m n.m./. Podnebí Rýmařova ovlivňují velké výškové rozdíly v širším okolí a je součástí chladné oblasti. Rýmařovsko patří v naší republice k nejdeštivějším místům. Hrubý Jeseník sice zabraňuje severozápadním větrům, ale sněhová pokrývka dosahující na jeho hřebenech a svazích až čtyři metry ovlivňuje teplotu i v Rýmařově. Také první mrazíky se objevují již v září. Průměrná roční teplota dosahuje 5,8°C, lednová klesá na - 4,7°C, červencová vystupuje na 15,9°C. Mnohem chladněji je ve Stránském, kde lednový průměr činí - 5,3°C. Celoroční srážkový průměr představuje 842 mm, lednový 63 mm a červencový 101 mm.
Na správním území Rýmařova, které zabírá 60 km2, žije přes 9 000 obyvatel.
Proti předválečnému stavu /1930/ nastal značný pokles obyvatel v současných místních částech. Nárůst se projevuje jen v samotném městě. Osídlení nedosahuje dřívějšího rozsahu vlivem politického a ekonomického vývoje od roku 1945. Hustota obyvatelstva je ve srovnání s průměrem ČR značně nízká i v okolních obcích /155 obyvatel na km2/. Uvedený vývoj je dokumentován v tabulkách a je charakteristický pro pohraniční území.
Území se rozkládá v jižní části okresu Bruntál a tvoří spádové centrum pro okolní obce Stará Ves se Žďárským Potokem, Dolní Moravice s Horní Moravicí a Novou Vsí, Malá Morávka s Karlovem, Malá Štáhle, Břidličná s Vajglovem a Albrechticemi, Jiříkov se Sovincem a s Těchanovem, Ryžoviště, Horní Město s Rešovem s Dobřečovem se Sklálami a Stříbrnými Horami, Tvrdkov s Rudou. Dopravní spojení usnadňuje státní silnice č.11 Šumperk - Bruntál - Opava - Ostrava. Z jihu je město přístupné od Šternberka přes Sovinec - Stránské nebo přes Uničov a Dlouhou Loučku. Vlakové spojení navazuje ve Valšově na železniční trať Olomouc - Krnov - Opava.
**************************************************************************************************
R Ý Ž O V I Š T Ě
Historie
Obec má bohatou historii. Pojmenování mělo Ryžoviště (Braunseifen) z hornictví. Seifen je franské slovo a znamená potok, z něhož se splachováním písku dobývá drahý kov. Dějiny Ryžoviště se datují rokem 1190. První kolonizátory byli hledači drahých kovů a zlata. Již v roce 1295 je prokázáno založení nemocnice s kaplí. Od roku 1429 je součástí Sovineckého panství. V roce 1481 dostalo Ryžoviště městský znak. Největší rozmach byl v letech 1860 kdy mělo městečko 2953 obyvatel, velký rozvoj tkalcovství. V roce 1874 postihla Ryžoviště největší katastrofa. Požárem shořelo 106 obytných domů, včetně radnice postavené v roce 1624, 67 vedlejších budov a 38 stodol naplněných obilím. V letech 1886 a 1988 byly vybudovány postupně dvě továrny na výrobu hedvábí. Zboží bylo exportováno hlavně do USA, Anglie, Francie a Švýcarska. V roce 1899 byl ve městě vybudován místní vodovod a kanalizace. V roce 1922 byl zaveden elektrický proud. Škola se datuje od roku 1586, v letech 1786 chodilo do školy 250 dětí. V roce 1840 byla vybudována chlapecká škola a v letech 1866 dívčí škola. Tyto školy byly v roce 1938 do smíšené obecní školy. V letech 1910 – 1939 Živnostenská škola a v letech 1926 – 1945 Zemědělská škola. Po skončení druhé světové války bylo Ryžoviště osídleno převážně občany z Valašska,(Valašské Klobouky) a Hané (Morkovice), ale i jiných části Moravy, Slovenska a Rumunska.
Dějiny města Ryžoviště byly probádané v předminulém století tkalcovským mistrem Faustinem Dreschlerem a klášterním knězem Aloisem Schleserem. Na základě jejich znalostí napsal domovský spisovatel Josef Schmidt- Braunfels v roce 1910 „Dějiny města Ryžoviště“. Vedle toho existuje ještě druhé shrnutí dějin naší obce „Městská kronika Ryžoviště“. Tato kronika pochází z pera Karla Riedla z Lomnice, který byl znám jako historik a kronikář daleko za hranice jeho rodiště. Obě rozdílné kroniky se velmi dobře doplňují. Souznění příspěvků přispívá k podání informací všem občanům Ryžoviště o našem pěkném městečku.
Městečko Ryžoviště leží na moravsko-slezském úbočí, na náhorní rovině a to 49°51-1/2“ severní šířky a 35°1-3/4“ východní délky od Ferro. (Ferro - nejzáp. ostrov španělských Kanárských ostrovů. Ostrov představoval nejzápadnější bod Starého světa, proto od něho byly 1634 – 1884 počítány zeměpisné délky). Kostel sv. Jana Křtitele, postavený na jednom svahu, ční nad městečkem a je 614 m nad mořem.. V údolí, které je otevřeno směrem na sever, je Ryžoviště obklopeno třemi hřebeny kopců, na nichž se táhne hranice velkoevropského rozvodí (mezi Severním mořem a Černým mořem).
V okolních kopcích pramení dva potoky, které se v obci spojují pod názvem Polička, a v Břidličné (Frýdlant nad Moravicí) se vlévají do Moravice.
Slova, kterými Josef Schmidt-Braunfels popisuje polohu našeho města, mají také tvořit začátek kroniky.
Uvedené potoky jsou nazývány Braunbach a Seifenbach. Podle nich bylo městečko pojmenováno - Braunseifen.. První z nich má z důvodu obsahu železa v okolí prameniště hnědou vodu, zatímco druhý, s označením „Seife“, dokazuje rýžování zlata. Praním říčního písku se dříve získával vzácný kov-zlato. Ryžoviště bylo tedy s velkou pravděpodobností založeno horníky. První osídlení nastalo pravděpodobně podél potoka na severu města. Názor, že olomoucký biskup Bruno von Schaumburg (1245 – 1281 ) město založil a také mu udělil jméno, je překonaný. Franz Schiller nás přivádí k těmto poznatkům.
1190
V tomto roce bylo založeno město Ryžoviště. V desetiletí před tím začalo osídlování Moravy. V tuto dobu bylo toto osidlování v plném rozmachu. Možná v důsledků naleziště zlata se první skupiny obyvatel usadily přednostně na severní a severovýchodní části náhorní planiny Jeseníků. Tato strana je snáze přístupná, zatímco široké údolí Moravy, bohaté na vodu, a tím i horším a obtížnějším přístupen zřejmě tvořilo přirozenou bariéru osidlování. Pro osidlování ze severu také hovoří trasa pozdější panské cesty z Wroclavi, Bruntálu, Břidličné, Ryžoviště přes Šternberk do uničovské pánve. Začátkem a v průběhu 13. století vznikly v naší vlasti stovky dalších vesnic. Současně bylo vrchností nařízeno vybudování opevnění měst, což mělo být ochranou před nájezdy obyvatel z asijských stepí. V duchu neustále rostoucího nebezpečí nechal také kolem roku 1200 Herzog Břetislav z Olomouce postavit na mnoha místech opevnění a to u silnic a důležitých strategických bodů. Na nejvyšším kopci v okolí, asi 800 m vysoké Slunečné, je ještě dnes vidět silný kamenný val, jehož původ není známý. Dřívější val v Ryžovišti, kde dnes stojí kostel a hřbitov, opravňuje k domněnce, že zde bylo opevnění. Pevné místo na strategickém bodě obce. Studna u zdi fojtského domu č.62 ještě dnes nese název „Studna u valu“.
1220
Ryžoviště je poprvé písemně uvedeno( viz listiny v zemském archivu v Brně). Podle ní město leží na cestě z Olomouce přes Šternberk, Hůzovou, Velkou Štáhli do Andělské hory. Volba místa se ukázala jako velmi účelná. Při pohledu na prastarou mapu hlavních měst Prahy a Krakova a položením přímky mezi těmito městy, leží Bruntál, Sovinec a Uničov na této čáře. Pro všechny cestující, obchodníky a překupníky, kteří nemuseli jet do Olomouce, byla tato cesta nejkratší, protože tudy bylo možno snadno překonat nejen pohoří, ale také nepříjemné močály údolí Moravy.
9.4.1241
Na bojišti u Liegnitz zvítězili Tataři. Po mongolských nájezdech bylo osídlení na Moravě zpustošeno, obyvatelstvo vybito. V takzvaném „ Lesu smrti“ u Dětřichova mají ležet padlí v boji s Mongoly, kteří po bitvě u Liegnitz táhli přes Olomouc a Maďarsko zpět do své vlasti. Museli být pozváni noví dosídlenci. Organizací a provedením tohoto velkého úkolu pověřil papež jednoho z nejvýznamnějších mužů doby Bruna von Schaumburg (1205-1281). Tento kněz byl původně proboštem v Lübecku. Již v době jeho působení v severním Německu si vysloužil velkou pozornost. Později byl kaplanem za papeže Innozence IV. (1243 –54), který jej na církevním shromáždění v Lyonu 1245, jmenoval olomouckým biskupem. Tento biskup současně dostal příkaz opět zkolonizovat jeho silně zpustošené biskupství. Do tohoto úkolu se biskup pustil s velkou horlivostí. Prokazatelně přivedl na severní Moravu 2500 osob jako kolonisty. V době , kdy byl Bruno olomouckým biskupem, vznikly stovky nových obcí. Mnoho těchto je po něm pojmenováno. Pomohl zpustošeným oblastem k novému rozkvětu.
1242
Již mohlo být Ryžoviště biskupským statkem, který se v dalších letech těšil postupnému rozvoji.
1256
Podle olomouckých listin mělo být Ryžoviště tohoto roku založeno biskupem Brunem z Olomouce. Mezi daty založení 1190 a 1256 je rozpor. Lze si pomyslet, že biskup Bruno nechal zpustošené místo znovu vybudovat.Podle tohoto musíme my, občané Ryžoviště, být vděční za kolonizaci domovského města, i když jeho založení bylo již v podstatě dříve. Pokud se z jiných listin neprokáže nebo archeologicky neobjeví konkrétní důkaz, nebude zřejmě možné otázku založení Ryžoviště zodpovědět.
1258
Bylo v Ryžovišti zavedeno lenní právo. Tím bylo právo na lenní majetek rozděleno na lenního pána a na leníka.
1269
Byla stanovena místa pro ryžování zlata v Ryžovišti
1281
Byl v Ryžovišti majitel usedlosti, který vlastnil stavení podobné zámku s hradbami kolem. Tato usedlost stála nad kostelem a zbytky zdí jsou ještě patrné. Takto psaly noviny v roce 1923. Z těchto údajů lze soudit, že toto místo muselo mít tenkrát zvláštní význam. V témže roce zemřel Bruno von Schaumburg. Ještě před tím prý udělit Ryžovišti právo města. Doklady o tom však nejsou.
1295
Je listinami prokázáno založení nemocnice s kaplí a hřbitovem. (Dr. Tausch)
1318
V tomto roce bylo provedeno povýšení na město. BRUNCIV-CIVITAS (Ryžoviště – město) náleželo tenkrát k biskupství Olomouc. Povýšení na město je dokladováno v zemském archivu v Brně.
1348
V listině z 27.10. – první písemná zmínka o Sovinci.
1350
Východně od Ryžoviště, na cestě do Lomnice byly ze zdejšího naleziště hlíny vyráběny hrnce, džbány a mísy. Toto hrnčířství bylo písemně zmíněno v roce 1390. Tehdy ještě nebyla v Ryžovišti vlastní farnost a od 5.února tohoto roku patřilo Ryžoviště společně s Arnolticemi pod farnost kostela v Lomnici. V tomto roce vypukl v Ryžovišti a okolí hlízový mor, tenkrát vymřely ¾ obyvatelstva. Panstvo z hradu Sovinec muselo proto pozvat nové dosídlence, aby se vyplnily vzniklé mezery mezi obyvatelstvem. Tito osídlenci přišli převážně ze Slezska. Novoosídlenci znali hornickou profesi a ryžování zlata. Vrchní hornický úřad byl na hradě Sovinec. Zemským úřadem Sovinec byl kolem roku 1380, severně od Ryžoviště, založen velký rybník a panský mlýn. Ten byl v provozu do roku 1885 (v tomto roce vyhořel).
1420 - 1432
Přišli husité do tohoto kraje a mnohá místa v okolí zpustošili. Také první katolický kostel, postavený 1289, shořel do základů. Protože se jednalo o čistě dřevěnou stavbu. Stál na místě, kde je nyní škola. V roce 1433 byl kostel znovu vystavěný, ale o něco větší.Husitské války přinesly konec rozvoje Ryžoviště jako samostatného města a toto přešlo do majetku pánů ze Sovince.
1452
Přešla i Hůzová pod sovinecké panství a ryžoviště zlata v Arnolticích a Dětřichově byla přidělena hornímu úřadu v Ryžovišti. Znak Ryžoviště 1280-1480 byl pečetí s hradem Sovinec. V roce 1481 dostalo Ryžoviště nový městský znak, ryby v síti. Městečko Ryžoviště dostalo tento znak proto, že rybník v Ryžovišti měl největší výnosy v celém sovineckém panství. Podle úředních záznamů ze Sovince byly rybníky v Ryžovišti a Lomnici vzorem pro všechny rybníky s chovem ryb na Moravě.
1490
Dobré časy pro doly a ryžoviště zlata. Obyvatelstvo mělo dostatek práce a dobré výdělky. Tento rozkvět začal podle Franze Schillera už kolem roku 1450. Trval zřejmě ještě několik desetiletí. Podle archivu v Dlouhé Loučce bylo v Ryžovišti 8 dolů. Měly následující jména: Důl Sv.Hylary, důl Sv. Barbory, důl U tří bažin, důl Na hranici s Lomnicí, důl Šimon a Juda, důl Hl.Andreas, důl U buku, důl Boží dar. Karel Riedel poznamenává ve svém zápisu: „Doly na železnou rudu v Ryžovišti se táhly od obecního lesa u Lomnice, ve směru na Arnoltice až k Hůzové“.Zde se tedy dobývala hnědá skála, která inspirovala našeho kronikáře Josefa Schmida k přízvisku. Na rozmezí mezi Ryžovištěm a Tylovem se nacházejí rozprostřené haldy z ryžovišťských dolů. Tyto louky a pole mají malé výnosy. Ryžoviště zlata bylo naproti Arnoltickému lesu, před starou továrnou na hedvábí, kolem kamenolomu až k lesu.
1492
Bylo toto místo přiřazeno do pozemků náležející pod Sovinec. Hospodářský rozmach města Ryžoviště byl velmi silný, a proto pan Pešek Pňovský ze Sovince udělil v roce 1536 významná privilegia.
1536
Těmito privilegii byly obci, mimo jiné, zaručené důležité svobody, a to výčep vína (proti určité dani), výčep piva ( 34 domů mělo v ryžovišti právo čepovat pivo), rybolov v tekoucích vodách bez daňových poplatků, obchodování s důležitými produkty, jako je mouka, sůl,příze, atd., svoboda oženit se v jiných panstvích, osvobození od umisťování sirotků, právo vystavovat rodné listy, nižší trestní právo, nárok na dřevo z panských lesů, pro úpravy a zlepšení cest a chodníků. Protislužbu za zaručené svobody (např.robota ) byly v souladu s lenním právem písemně stanovené. Tím Ryžoviště vlastnilo „Magdeburské městské právo“. Celkem se rýsoval radostný vývoj. Ale dobré časy, na které se mohlo tenkrát Ryžoviště těšit, se záhadným způsobem na dlouhou dobu ztratily. Ježek Pňovský ze Sovince celou usedlost podle Josefa Schmida v roce 1543 prodal. Většina osad byla zpustošena, obyvatelstvo téměř vymřelé. Jako příčina tohoto stavu byly označené válečné vlivy. Karel Riedel však toto vysvětlil. Do Ryžoviště přišel opět, již podruhé hlízový mor a město s dalšími 22 obcemi zcela vymřelo. V Ryžovišti byly všechny domy, včetně kostela vypálené. Tato katastrofa je písemně doložena i pro sousední osady v okruhu Ryžoviště, byť i s časově rozdílnými údaji. Tak byla mnohá místa ještě v roce 1543 stále pustá, některá však, mezi nimi i Ryžoviště, již znovu osídlená.
Současnost
Obec Ryžoviště leží v jižní části od okresního města Bruntál v nadmořské výšce 614m a je součástí rýmařovského regionu v severním podhůří nízkého Jeseníku. Její výměra činí 1 879ha. V současné době je v obci k trvalému pobytu přihlášeno 673 obyvatel. Máme evidováno 15 ulic a 189 adres. Ve znaku máme rybu v síti, pokosem směřující hlavou do levého horního rohu. V roce 2001 byl vysvěcen obecní prapor. Můžeme se pochlubit pestrou krajinou, kde pole a louky jsou obklopeny lesy. Obcí protékají dva potůčky, které se na Polní ulici spojují v jeden potok ( Polička). V jižní části území se nachází rybník, postavený v 70letech, který využívají hlavně rybáři a je vyhledávaným místem k odpočinku. Obec má kvalitní životní prostředí, ve kterém se věnuje několik občanů místní zemědělské výrobě. Tato výroba udává do jisté míry i ráz krajiny. Zvláště chráněná území se v naší obci nenacházejí. V současnosti jsou registrovány dva významné krajinné prvky a to Všivcová louka a Ryzovisko – komplex mokřadů, luk a ponechalin v pramenné oblasti Poličky. Na těchto územích se nachází mnoho druhů chráněných živočichů a rostlin.
**************************************************************************************************
Mapa stránek